Napříč časem

 Netuším, jak k tomu mohlo dojít, ani jak jsem se ocitl v takové situaci, ale najednou jsem si i já připadal jako ve zlém snu. Samotného mě to překvapilo. Přestože jsem stále mladý, kronikáře dělám již dlouhé věky, avšak nikdy bych si nepomyslel, že i já sám se jednou dostanu do víru záhad našeho tajemného města.
 Měl jsem za to, že jako pouhý zdejší pozorovatel se nemohu připlést do nějakého nebezpečí. Že mi nic nehrozí. Jak jen jsem se mýlil! I moje mnohdy zcela nenápadná práce přináší spoustu rizik.
 Vždycky jsem býval velmi všímavý a neuniklo mi téměř nic, co se stalo nebo děje v tomto městečku, přestože mnozí obyvatelé o těchto událostech nemají ani ponětí. Já mám dokonce přehled o všech lidech, co zde žijí. Co bych to byl za kronikáře, kdybych nebyl schopen shromáždit každou sebemenší informaci?
 Lidi do své práce většinou nezasvěcuji a pracuji výhradně sám, to jen občas se mi někdo připlete do cesty nebo mi předá své vědomosti. Co nezjistím vlastním přičiněním, můžu získat od jiných. Přeci jen ani já nejsem všemocný a může se i mně stát, že se ve svých znalostech zmýlím. Nebo se také mohu lehce dostat při svých pátráních do pasti, což byl i tento případ.
 Jednou k večeru jsem se vydal po zaznamenání jednoho příběhu na chvíli provětrat ven. Byl jsem sepisováním a věčným přemýšlením již pěkně vyčerpán a unaven, že jsem si prostě potřeboval odpočinout. Už ze zvyku jsem si s sebou vzal svůj poznámkový blok a propisku, které se staly mou nedílnou součástí při mých venkovních toulkách.
 Nohy mě samy vedly směrem k nákupnímu centru Jednorožec, jež se nacházelo kousek od domu, v němž jsem bydlel. Najednou se obloha zatáhla a já vzhlédl k nebi, zrovna když na mě dopadlo pár dešťových kapek. Měl bych se vrátit, pomyslel jsem si, ale nějaký vnitřní hlas mě pobízel v pokračování vpřed. A to bych nesměl být kronikář, abych odolal své zvědavosti a neznámému pokušení z něčeho nového. Díky svým zkušenostem jsem tušil, že se děje něco neobvyklého, u čeho rozhodně nesmím chybět.
 Vnímal jsem zvedající se vítr a slabé šumění neurčitého původu. Kráčel jsem k místu, odkud se ozývalo. Aniž bych si uvědomil jak, stál jsem před starým koloseem.
 Cestou sem jsem nespatřil ani živáčka, jako by se všichni utekli schovat před schylujícím se nebezpečím do svých domovů. Jako by předem vycítili, že něco není v pořádku. Na ulicích bylo zcela pusto a prázdno. Jen já se svou zvídavou myslí, kterou lákalo poznat dávno zapomenuté tajemství.
 Až příliš pozdě jsem pochopil, jakou chybu jsem učinil. Kam až mě moje prokletá zvědavost může jednou dohnat? Proč jen mám tak silnou potřebu být všude tam, kde se něco děje? Jenom proto, abych mohl všechno zaznamenat do své kroniky?
 Jenomže tentokrát jsem se k případu přimotal úplnou náhodou, aniž bych po nějakých záhadách vůbec pátral.  Staré koloseum, jedna z velmi vzácných památek našeho města, bylo postaveno již před mnoha staletími, a stále upoutávalo mnoho pozornosti zdejšího lidu. Na všechny návštěvníky působilo tajemně a kouzelně.
 Od dávných dob vznikaly o koloseu nejrůznější legendy a historky vyzdvihující jeho zvláštní magickou moc a sílu. Nikdy jsem těm příběhům příliš nevěřil, což na mě mělo akorát nemilý dopad.
 Kdybych dříve věděl, co se v prostorách kolosea odehrává, nikdy bych se k jeho zdem ani nepřiblížil. A kdybych jen tušil, jak lehce se mohu sám dostat do pasti, nikdy bych ten den z bytu nevylezl.
 Ale co se stalo, stalo se. Teď již nebylo cesty zpět.
 Zíral jsem na kamenné zdivo, když vtom upoutal mou pozornost nepatrný zvuk vycházející odněkud zevnitř staré stavby.
 Pomalu jsem kráčel za tím hlukem, až jsem došel k místu, odkud jsem zahlédl malou skupinku osob v černých kápích. Rychle jsem se skryl za pár trosek dřív, než si mě stačili všimnout. Ale vypadalo to, že byli natolik zabráni do svých záležitostí, že by si ukrytého nenápadného pozorovatele jen stěží povšimli.

Zbytek povídky bude v knize ;)