Hra zkázy

 Povím vám příběh z dob, kdy Bezejmenné Město bylo opravdu bezejmenné a bezvýznamné. Z dob, kdy městu vládli krutí vládci z hradu Drakov, kteří se vyžívali v popravách. Příběh plný nešťastné lásky obyčejného kováře a dcery hradního pána. Příběh, na který by se již dávno zapomenulo, kdybych tak usilovně nepátral po minulosti našeho města.
 V těch dávných dobách, kdy se krajem proháněli udatní rytíři na koních a panovala zde ponurá atmosféra středověku, žil na Drakově mocný pan Teodor z Alakámy. Stejně jako jeho žena Brita vyžadoval i on od svých poddaných naprostou oddanost. Každou sebemenší neposlušnost přísně trestali. Mučení, oběšování, stětí, lámání v kole či upalování – tohle všechno byla každodenní zábava zdejších vladařů. Obyvatelé města neustále trnuli hrůzou a čekali, kdy dojde řada právě na ně. Bohužel hranice obce obklopovaly silné hradby a tudíž občané nemohli z tohoto místa ani utéci. Pokud se o to někdo byť jen pokusil, stráže ho zatkly a dotyčného ubožáka nečekalo nic jiného než krutý trest.
 Lidé se drakovských pánů báli a ven chodili jen s tím největším strachem, jakého kdy byli schopni. Panu Teodorovi ani Britě se nikdy nedívali do očí, neboť věřili tomu, že by je jinak stihla ta nejhorší smrt.
 Zdejší páni měli ale ještě tři krásné dcery. Dvě z nich však byly kruté jak oni sami. Jmenovaly se Simona, Adriana a Rina. Ta nejmladší byla snad nejpodlejší z celé rodiny. Neustále vymýšlela pro měšťany nejrůznější hry a hádanky, při kterých šlo doslova o život. Kdo prohrál nebo něco neuhádl, měl holt smůlu.
 Takové hry se konaly převážně při různých příležitostech a slavnostech. Pořádaly se turnaje, dělaly souboje, nebo se hrála ona Rinina nejoblíbenější Hra zkázy, jak si ji sama nazvala. Z ní měl strach každý obyvatel tohoto města, kterému se v té době ještě nijak neříkalo.
 Této hry se museli zúčastnit všichni zde žijící občané včetně dětí od sedmi let. Cílem bylo přežít, účelem hry však snížit počet obyvatel a hlavně pobavit zdejší vladaře. Všichni účastníci byli hnáni po celém městě a na rukou i nohou měli pouta, aby jim ztěžovaly pohyb. Byla na ně nastražena spousta pastí a museli se vyhýbat nejrůznějším nástrahám a překážkám, které Rina dokázala vymyslet. Ta si Hru zkázy pokaždé velmi užívala. Měla radost, když spatřila v očích účastníků pouze strach, nekonečnou beznaděj a zoufalství.
 Byl zde však jeden jediný muž, který se snažil vzdorovat svým pánům a zastával se nevinných a vystrašených obyvatel města. Jmenoval se Ronald. Přestože se mu známí snažili domluvit, aby se vladařům příliš nevzpouzel a poslouchal je jako ostatní poddaní, nebral Ronald jejich slova vážně. Činil přesně to, co sám uznal za vhodné. Kolikrát již stál na prahu smrti! Kolikrát ho už věznili v drakovských kobkách a mučili! Mnohokrát z blízka pohlédl do Rininých nemilosrdných očí, když na něj šla nejmladší Teodorova dcera dohlížet do vězení.
 V těch časech se také seznámil s půvabnou černovlasou Adrianou a hned se do ní zamiloval. Jen ona mu pomáhala překonat těžké chvíle v mučírně a stala se jeho jedinou nadějí. Díky ní se pak snažil trochu mírnit ve svém chování vůči pánům. I když jej vladaři neměli zrovna v oblibě a Rina usilovala o jeho život, Adriana se ho vždycky snažila bránit a slibovala, že již nebude činit problémy. Nakonec dosáhla svého a zachránila tak Ronalda před šibenicí. Bohužel však nikdo jejich lásce nepřál. V den, kdy se do sebe oba zamilovali, byl jejich osud zpečetěn. Ti dva se nikdy neměli potkat. Ale tenhle příběh není o jejich prvním setkání ani o největší lásce, kterou toto město zažilo. Chci vyprávět hlavně o krutostech drakovských pánů a o hře, která byla tolik oblíbená a zároveň nenáviděná.

Pokud někoho zajímá, jak příběh skončil, bude si muset přečíst knihu, až bude vydaná ;)