Oči temnoty 2: Prokletá dýka

Kapitola 1

 Naprosto ztratila pojem o čase. Kolik dní již od té doby uplynulo? Jak dlouho se už vlastně nacházela v temnotě? Kolem ní neexistovalo nic jiného než vysoké stromy. A přízraky, které ji pronásledovaly.
 Selian zažívala strach, jaký dosud necítila. Stála uprostřed lesa, hleděla vzhůru do deštivé noci a přála si, aby nikdy neopustila sídlo té čarodějnice. Nebo spíše, aby nikdy neobjevila její tajemství. Teď byla na útěku i s tajemnou dýkou, kterou ukradla, a kterou si nyní tiskla ke hrudi.
 Na výčitky však bylo příliš pozdě. Nebyla jiná možnost, než pokračovat vpřed, přestože Selian neměla ani tušení, kam by měla jít. Věděla jenom to, že musí odsud pryč. Dostat se co nejdál. Jenže tenhle les se zdál být nekonečný. Ať Selian běžela sebevíc, nedokázala se z něj vymanit.
 Tím neustálým deštěm byla již celá promočená a prochladlá. Její dřív krásné dlouhé plavé vlasy byly nyní rozcuchané a lepily se jí na kůži. Bosé nohy ji bolely a měla dojem, že každou chvíli padne únavou na zem.
 Opravdu se ještě před pár dny cítila tak šťastně? Nebyl to jenom pouhý sen? Vypadalo to tak, avšak kdyby se jí to všechno jen zdálo, nikdy by se neocitla v této situaci nepřipomínající nic jiného než nekončící noční můru.
 Už pár let spokojeně sloužila na panství Voriany de Pomelly. Vždycky jí připadala tak úžasná, milá a okouzlující. Kdyby Selian na její tajemství nepřišla, mohla u ní žít i nadále. Ale teď měla z Voriany obrovský strach. Když si vybavila její temně rudé planoucí oči, které spatřila těsně předtím, než z jejího sídla utekla, zachvěla se hrůzou. Tak moc si teď přála zmizet! Nebyla si jistá, jestli by přežila další setkání s tou čarodějnicí.
 Všechno, co se poslední dobou událo, se seběhlo tak rychle! Kdo by si jen pomyslel, že Vorianino sídlo je plné démonů, ďáblů a temných sil? A ona, nic netušící Selian, byla pravděpodobně jediným člověkem, který tam kdy žil.
 Všichni jí lhali. Úplně všichni, dokonce i ten pohledný sluha Tirex, kterému věřila nejvíc ze všech. Ten ji dokázal vždycky povzbudit a zlepšit jí náladu.
 Selian nechápala, jak jen se to celé mohlo tak rychle zvrtnout. Na panství se měla dobře a nic jí tam nechybělo. Vůbec nic. Jen kdyby ten den přemohla svou zvědavost a neotevřela by ty zakázané dveře do knihovny! To byla ta největší chyba, jakou kdy mohla udělat. Porušila slib, který své paní před lety dala, a proto nyní musela přijmout svůj trest.
 Když v knihovně spatřila regály plné knih jenom o černé magii, trochu ji to šokovalo, ale díky své zvědavé povaze pokračovala čím dál hlouběji do rozlehlé místnosti. Než však došla až na samý konec knihovny, uvědomila si, jakou udělala chybu. Sídlo, které dosud znala, jí najednou rozhodně nepřipadalo jako místo, v němž celé ty dlouhé roky žila. Daleko víc se cítila, jako kdyby byla uvězněna na nějakém zámku plném upírů. Jenže už nebylo cesty zpět. Bála se vrátit, proto se vydala starými pootevřenými dveřmi v rohu místnosti po kamenných schodech níž a níž do tajemných hlubin sídla. V té chvíli byla zvědavost daleko silnější než strach. Selian musela zjistit tajemství, které ta budova ukrývala, ať už bylo jakékoliv.
 Ale teď na to nechtěla myslet. Už tak považovala za zázrak to, že se jí z toho místa vůbec podařilo utéct. Ano, sídlo Voriany de Pomelly měla sice dávno někde za sebou, ale stále se jí nedařilo setřást ty přízraky, které za ní poslala. A nejen to, co když Selian pronásleduje ještě někdo jiný? Byla již tak zmatená, že si nebyla jistá už vůbec ničím.
 Věděla akorát to, že od té doby zatím nevyšlo Slunce. Stále byla noc a nepřestávalo pršet. Původně si myslela, že se mezi stromy ztratí všem případným pronásledovatelům, ale bylo to ještě horší. Temné obrysy vzdálenějších stromů naháněly hrůzu a Selian v lese dočista ztratila schopnost orientace. Proto se snažila běžet pořád rovně, ale marně. Jako kdyby byl celý les zakletý, nebo jako by běhala stále dokola v jednom kruhu. Byl tohle snad důvod toho, proč se za ní nevydala samotná Voriana? Věděla snad, že je Selian v pasti, a že nedokáže uniknout z jejích spárů?
 Už byla na pokraji svých sil. Jenže když to teď vzdá, co se s ní pak stane? Přijde pro ni někdo ze sídla a dovede ji zpátky? V tom případě by byl celý tenhle útěk zbytečný!
 Selian zakopla o kořen stromu, kolem něhož právě probíhala. Zavrávorala a dýka jí vypadla z rukou. Sesunula se k zemi, pevně dýku uchopila a ztěžka oddychovala. Tu a tam zaslechla podivné zvuky, které v ní vyvolávaly pocity zoufalství. Blížily se čím dál víc k ní. Přízraky ji nejspíš doháněly. Možná byly v její blízkosti celou dobu, ale až teď cítila jejich přítomnost.
 Na okamžik pootočila hlavu na stranu. Zdálo se jí, že se něco mihlo mezi okolními stromy, nebo to byla skutečnost?
 Nechtěla tady zemřít. Ne na tomto místě. Sídlo Voriany de Pomelly leželo tak daleko od veškeré civilizace, na tak odlehlém pozemku. V celém okolí nebylo živého člověka. Neexistoval nikdo, kdo by ji zachránil nebo jí aspoň trochu pomohl. Byla sama.
 Dýka bylo to jediné, co měla u sebe, proto se jí nechtěla vzdát. Mohla ji s klidným srdcem odhodit a doufat, že bude konečně po všem. Třeba právě kvůli ní ji ty přízraky pronásledují, a také se možná kvůli ní nedokáže dostat z tohoto lesa. Byly to však jen pouhé domněnky. Kdyby věděla s jistotou, že by jí pomohlo, kdyby se dýky zbavila, dost pravděpodobně by to udělala. Ale jisté to nebylo. Proto musela dál nést tohle břemeno, které by mohlo být koneckonců i její spásou. Přeci jen ta dýka byla nejspíš pro Vorianu velmi důležitá. A Selian ji instinktivně vzala, aniž by přesně věděla proč.
 Kolikrát to již upadla, zatímco se pokoušela uniknout svému osudu? To nevěděla, jen se vždycky znovu postavila a hnala se dál.
 Z posledních sil se opět, naposledy, vyhrabala na nohy. Byla tak zesláblá, že jen stěží udržela rovnováhu. Zamrkala a udělala pár kroků do temné noci. Ne, tentokrát ji už opravdu opustila všechna síla. Oči se jí zamžily a Selian se plna vyčerpání skácela v bezvědomí k zemi.