Dračí vládce

Kapitola 1

 V celé zemi žilo mnoho čarodějů, kteří své umění šířili mezi mladší členy svého rodu. Většina z nich sice studovala z magických knih, ale některé mladé čaroděje vyučovali rodiče či zkušenější čarodějové – mistři.
 Arcus Astross byl jedním z učňů – samouků. Ve svých sedmnácti letech se v tomto řemeslu vyznal poměrně dobře. Velmi pilně studoval z rodinných knih, věčně zavřený v obrovské knihovně.
 Občas za ním chodil Hudy, asi dvanáctiletý chlapec toužící se od Arcuse naučit něco nového. Už jej naučil tolik zajímavých triků a kouzel! Hudy Arcuse obdivoval, byl to jeho vzor. A on si brzy na Hudyho tak zvykl, že mu vůbec nevadila jeho přítomnost. Ač byli ze stejného rodu, nebyli příbuzní. Ale i tak ho považoval spíš za svého mladšího brášku.
 Hudy se krčil na zemi kousek od stolu, u něhož seděl Arcus. Nechtěl ho příliš rušit od své práce, tak ho jen bedlivě pozoroval a ani nedutal. Byl rozhodnutý stát se jednou tak dobrým čarodějem, jakým byl právě Arcus.
 Arcusovy světle hnědé vlasy se leskly ve svitu několika svíček rozmístěných po místnosti. Dnes nebyli v knihovně, nýbrž v Arcusově pokoji, ve kterém se povalovala spousta nejrůznějších knih.
 Na stole se rýsoval starý kotlík střední velikosti, v němž bublala nějaká podivná tekutina. Arcus vytvářel lektvar neviditelnosti a Hudy tomu všemu jen přihlížel. Jednalo se o velice složitý nápoj, který účinkuje bohužel jenom pár minut. Ale neviditelnost byla sama o sobě docela nebezpečná, proto měla tak omezující vlastnosti.
 Kvůli Hudymu se rozhodl trochu riskovat a vyrobit takový silný lektvar, který se v životě nepokoušel udělat. Stálo ho to mnoho úsilí, ale nakonec se dobral k cíli.
 „Tak, hotovo.“
 Hudy okamžitě vyskočil ze země, přikročil ke stolu a sklonil se nad kotlík. Pak se s obavami otočil na Arcuse. „Bude to fungovat?“
 „To se teprve uvidí. Já sám to nevím, nikdy jsem to ještě nezkoušel.“
 „Můžu to zkusit první?“
 Arcus se pousmál a zaklapl knihu, v níž našel recept na tento lektvar. „Samozřejmě, dělal jsem to přeci pro tebe, Hudy.“
 Vzal menší džbánek a naplnil jej po okraj vařící tekutinou z kotlíku. Počkal, až nápoj trochu vychladne, a podal ho Hudymu.
 Lektvar měl vybledle nažloutlou barvu. Hudy džbánek uchopil a opatrně vyprázdnil jeho obsah do sebe. Oba pak netrpělivě vyčkávali, co se bude dít.
 Hudymu se nejprve chtělo zvracet, ale ovládl se. Nápoj páchl po zkažených vejcích a chutnal opravdu odporně. Ale co by pro neviditelnost neobětoval!
 Lektvar neúčinkoval hned, ale pozvolna až po několika minutách. Hudy začal ztrácet barvu, dokud nezmizel úplně. Před Arcusem nebylo nic jiného než vzduch.
 „Hudy? Tak co? Funguje to?“
 „Je to úžasný pocit! Nevidím ani sám sebe!“ Hudy začal radostí poskakovat kolem dokola. „Neviditelnost je možná! Děkuji ti, Arcusi!“
 „Zase to nepřeháněj,“ smál se Arcus.
 „Ty se nenapiješ?“
 „Ne. Mně stačí vědět, že to funguje.“
 Arcus přešel k poličce u stěny a vytáhl z ní několik lahviček. Pak do nich nalil zbytek tekutiny z kotlíku a lahvičky označil štítkem „neviditelnost.“ Poté je urovnal zpátky na polici. Přece nebude plýtvat lektvarem, který byl tak náročný na výrobu! Navíc se neviditelnost může třeba později hodit.
 Mezitím uplynul vymezený čas pro účinnost lektvaru. Hudy byl zase jako dřív, vesele pobíhal po pokoji a smál se.
 „Dáš mi jednu tu lahvičku?“ zeptal se se zájmem.
 „Ne, to ti muselo stačit. Až vyrosteš, klidně si můžeš vyrobit tolik lektvarů, kolik jen budeš chtít. Ale jsi ještě moc malý na to, abys měl u sebe něco takového.“
 „Tss,“ odfrkl si Hudy, ale nenaléhal.
 „Tak tady jsme skončili. Musím se jít trochu protáhnout. Jdeš se mnou?“ mrkl na Hudyho.
 „Že se ptáš!“ odvětil s nadšením a vyrazil ze dveří na chodbu.
 Členové tohoto čarodějnického rodu žili všichni v této rozlehlé pevnosti se spoustou pokojů a chodeb. Leckdo by se tady mohl i ztratit, ale Arcus se v domě vyznal lépe než kdo jiný. Měl to tady rád. Prosvištěl dlouhou hlavní chodbou a hnal se nahoru po schodech do patra, samozřejmě s Hudym v zádech.
 Namířil si to přímo na velkou terasu, odkud byl krásný výhled do okolí. Chodíval tam, kdykoliv se potřeboval trochu provětrat a nechtělo se mu jít ven.
 Arcus se opřel lokty o kamenné zábradlí a vnímal slabý větřík cuchající mu vlasy. Měl je zhruba po ramena dlouhé, ale většinou je nosil svázané dozadu, jen vepředu mu pár pramínků stékalo po tvářích. Postavou byl vysoký a štíhlý.
 Své zelené oči upřel nahoru k obloze plné hvězd. Pak je sklonil níž a zadíval se na obzor, kde se v dáli tkvěl obrovský hrad. Hrad, kde sídlil královský rod. Lidé.
 „Hudy,“ podíval se na svého mladšího kamaráda, „více než magii bys měl studovat naše dějiny.“
 „Mě dějiny nezajímají. Já chci čarovat! Být jako ty...“
 „Ale i čarodějové musí znát dějiny Rolionu. A nejsou to jen dějiny, víš vůbec něco o lidech? O naší vládě?“
 Hudy zamrkal. „Moc ne... Třeba jsem dosud nezjistil, proč nám vládnou zrovna obyčejní lidé? Nebylo by lepší nechat tuhle zemi čarodějům? Jsou přece mocnější...“
 „Ano, tuhle otázku si položilo určitě mnoho z nás. Ale odpovědět na ni není jednoduché. Víš, Hudy, lidé jsou zlí a nepředvídatelní. Abychom předešli zbytečným válkám, tak jsme nechali vládu na lidech. To se aspoň píše v knihách.“
 „To si budu pamatovat! Mohl bys mě učit i vědomostem, Arcusi! Staň se oficiálně mým mistrem.“
 „To nejde. Jsem moc mladý na to, abych dělal někomu mistra.“
 „Ale zkušenosti na to máš, ne?“
 „Sice ano, ale není to tak snadné jak si myslíš.“
 „To je škoda... A kdo dělal mistra tobě?“ zeptal se Hudy zvědavě.
 „Můj vzdálený bratranec Sil. Ale i tak jsem většinou studoval sám z knih a zkoušel vytvářet různé lektvary dle receptů, i nějaká kouzla. To bylo neúspěchů! Ale naštěstí mám tohle už za sebou.“
 „Závidím ti. Ale i když jsi už plnohodnotným čarodějem, stejně jsi pořád zalezlý v knihách a něco studuješ. A pak na mě nemáš tolik času.“
 „Nezlob se na mě, Hudy. Snažím se ti věnovat, kolik jen můžu. A do knih koukat musím stále, protože se musím pořád učit něčemu novému.“
 Hudy se zadíval ke hradu a vzdychl. „Tak krásný a velký... Větší než naše sídlo. Také bych chtěl někdy žít na takovém místě.“
 „Nemluv hlouposti. Pokud se nestaneš dvorním čarodějem, tak na takový domov můžeš rovnou zapomenout. A myslím, že můžeš být rád, že jsi vůbec schopen se magii naučit. Mohl jsi taky skončit v pustině. Buď tedy rád za takový domov, jaký máš.“
 Při zmínce o pustině se Hudy zapotácel. Dobře věděl, že pokud se v čarodějnickém rodě narodí někdo, kdo se čarodějem stát nechce, nebo není schopen se čarování naučit, tak ho rod vyžene do pustiny. Jak byl rád, že se ho to netýkalo! Ale co není, může být. Netušil, co přinese budoucnost, vždyť mu bylo teprve dvanáct! A do pustiny vykazovali spíš starší členy rodiny. Málokdy se stalo, že tam vyhnali děti pod patnáct let.
 „Nechápu, proč si rody nechávají jen členy, kteří dokáží čarovat! Vždyť je to blbost!“ stěžoval si Hudy.
 „Ale není. Takhle se už kdysi dávno rozhodlo a tak to tady prostě funguje. Není to jen v našem rodě, ale u všech čarodějů v celé zemi.“
 „Proto musí zemřít?“
 „Není jisté, že všichni vyhnanci zemřou. Někteří to mohou i přežít, kdoví.“
 „Líbí se mi, že máš na všechno nějakou odpověď.“
 Arcus se zazubil. „Tak a teď už raději mazej spát.“
 „Ještě se mi nechce...“
 „Ale jen běž. Ať se můžeš pořádně vyspat na zítřek. Vyber si kouzlo, které spolu provedeme.“
 „Vážně? Tak co kdybychom zkusili levitaci? Ta mě vždycky hrozně lákala!“
 „Levitaci? No dobrá, můžeme vyzkoušet první stupeň levitace, to jsem už dělal. Ale na druhý a třetí stupeň nemám ani já dostatek znalostí.“
 „Nevadí, první stupeň stačí. Alespoň tohle. Budu se tedy těšit na zítřek!“
 „Dobře. Dám dohromady seznam věcí, které budeme potřebovat a zítra se vydáme pro ty, které musíme napřed obstarat. Mám totiž dojem, že do toho lektvaru patří i suroviny, které nemáme. Bude to náročná výroba.“
 Hudy se nadšeně rozběhl z terasy do svého pokoje. Nemohl se dočkat dalšího dne, kdy se bude vznášet nad zemí! První stupeň levitace znamenalo jednoduché vznášení se, jenom kousek nad zemí. Maximálně tak jeden až dva metry. Čaroděj ovládající tento stupeň se mohl ve vzduchu i otáčet kolem sebe a dělat i další nepatrné pohyby.
 Ti zkušenější mohli zvládnout i druhý stupeň levitace. Dokázali se vznést daleko výš a mohli létat na krátké vzdálenosti. Tento stupeň ovládala většina zkušených čarodějů a mistrů.
 Ale ten nejtěžší a nejnáročnější, třetí stupeň, si osvojila jen malá část čarodějů. Ale když se jim to povedlo, mohli levitovat neomezeně. Nemuseli řešit výšku ani dálku – vznášení i létaní nebylo ničím omezeno. Dokonce mohli ve vzduchu provádět i magii. Hodně čarodějů toužilo zvládnout tento stupeň levitace, ale málokomu se to podařilo.
 Arcus po létání až tak moc netoužil, ale líbilo by se mu ovládat levitaci kompletně. Zatím se snažil o zvládnutí druhého stupně, ale stále neúspěšně. Proto byl vcelku rád, že si Hudy vybral jako další věc levitaci. Alespoň si bude moci zopakovat její výrobu.
 Když Hudy zmizel v tmavé chodbě domu, Arcus ještě chvíli zíral z terasy a přemýšlel. Poté se vydal do knihovny.
 Chodil po místnosti a hledal v regálech knihu, kterou už mnohokrát držel v rukou. Jmenovala se Lektvary pro zkušené samouky. Byla to jedna z jeho oblíbených knih, už z ní vyčetl hodně užitečných návodů a magických receptů.
 Donesl si knihu do pokoje, v němž stále ještě hořely svíce, trochu si poklidil na stole a usedl k němu. Otevřel si knihu na straně s výrobou lektvaru pro levitaci a začal si číst suroviny, které do něj patřily.
 „Hmm... Trochu dešťové vody naštěstí mám, stejně tak vodu z Čistého pramene. Kořen mandragory, hřebíček, šťáva z borůvek i pepř je také u nás na skladě. Co tedy budeme muset zítra sami obstarat?“ mumlal si pro sebe a prstem přejížděl po zažloutlé stránce.
 „Řepničku, slanomed, dráp dravce ani hadí jazyk nemáme. Hlavně ten dráp bude nejspíš nejtěžší sehnat. Ale to zvládneme, vždyť už jsem ho kdysi sháněl. I když to mi s tím vlastně pomáhal Sil. Možná by mohl jít zítra s námi, kdyby chtěl. Bude to jistější při shánění těch surovin. A rovnou si můžu udělat zásoby i dalších věcí, na něž narazíme.“
 Arcus měl svou vlastní sbírku surovin, které se používaly do lektvarů. Samozřejmě musel mít i přehled o věcech, které měli na policích v kuchyni, ale byl radši, když mohl mít tyhle věci i u sebe v pokoji. Hodně čarodějů i čarodějek to takhle dělávalo.
 Zazíval únavou. Dnešní den ho poněkud zmohl. Odložil knihu a ulehl do postele dřív, než usnul u stolu. Ráno ho čekal náročný den.