Dozorkyně

 Daleko od nejbližšího města i civilizace, v ústraní na úpatí skály tyčící se nad Zeonovým mořem, stála ohromná věznice. Díky jejímu umístění nebylo příliš jednoduché dostat se nepozorovaně dovnitř, ale proklouznout ven, to se zdálo již téměř nemožné. Celá stavba působila jako nedobytná pevnost, proto zde nehlídkovali žádní strážní. Věznitelé a dozorci naprosto věřili svým schopnostem. Ještě se nestalo, aby odsud někdo utekl.
 Kolem vysoké mohutné věže se nacházelo několik přilehlých propojených budov. Tento kamenný komplex byl obehnán silnými hradbami, z nichž bylo možné pozorovat rozbouřené moře a vlny narážející do skal na pobřeží. Někteří vězni se sice mohli procházet okolo hradeb, nicméně skočit do běsnící ledové vody se rovnalo sebevraždě. I kdyby skok přežili, neměli by kam doplavat. Nejbližší ostrovy ležely na míle daleko. Vracet se na pevninu by nemělo smysl, neboť po strmých skalách by nikdo z moře nevylezl, a než by je obeplavali, voda by uprchlíky zajisté stáhla ke dnu.
 Kdo tuto zemi nikdy nenavštívil, by si při prvním pohledu od moře myslel, že se ocitl v hrozivém a hlavně ponurém světě. Určitě by zde jen tak někdo nechtěl dobrovolně žít. Zdejší zákony byly přísné a tresty leckdy tvrdé. Kdybych mohla, sama bych se nejraději vydala na dalekou cestu přes moře, jenže něco mě k tomuto místu poutá. Nemohu se jen tak sebrat a zmizet. Ráda bych sice poznala i jiné kraje, ale bohužel to nejde. Dalo by se říct, že je naše země poněkud odstřihnutá od okolního světa a nemáme ani prostředky, kterými bychom se dostali tam za obzor. Můžeme jenom sledovat východ a západ Slunce nad vodní hladinou a představovat si, jaké by to asi bylo, kdybychom směli z ostrova odejít.
 Někteří jsou se svým osudem sice smíření a netouží po jiném životě, ale je tady spousta těch, kteří by tento život vyměnili za cokoliv jiného, včetně mě. Jenže každý se snaží alespoň žít tak, jak to situace dovoluje.
 Můj život nikdy nebyl příliš jednoduchý. Narodila jsem se v blízké vesnici, kde jsem vyrůstala. Nesnášela jsem to tam. Byli jsme chudí, ostatně jako každý v naší vsi, a všichni odjinud se nám akorát vyhýbali. Poté, co matka zemřela, jsem chtěla odejít do města. Nicméně mě cestou chytili a odvedli právě sem, do této děsivé pevnosti. Ovšem ne jako vězně, nýbrž jako dozorkyni. Mým úkolem bylo hlídat ostatní lidi, převážně muže, kteří se provinili a skončili v této věznici, ale hlavně jsem měla zajišťovat jejich mučení – i když nebyla to starost jenom moje, ale i ostatních dozorců. Každý z nás dohlížel většinou na několik svých obětí, jež mu přidělili. A přestože jsem pracovala jako dozorkyně, sama jsem si spíš připadala jako vězeň. Neexistovala pro mě možnost vykonávat jakoukoliv jinou práci než tuhle. Nejprve se mi taková činnost vůbec nelíbila, ale brzy jsem si zvykla. Musela jsem.
 Způsob, jakým jsme vězně mučili, jsme si vybírali sami. Nikdo nám neříkal, co našim obětem smíme dělat, ani jak moc bychom jim měli ubližovat. Tohle všechno bylo jen na nás. Záleželo jak na povaze dozorců, tak na provinění vězňů, případně nakolik jsme si koho oblíbili. Pokud byl dozorce mírný, dával svým svěřencům větší volnost než druzí. A jestliže měl vězeň smůlu a dostal přísného žalářníka, pak ho čekaly těžké časy v mučírně, kterou mnohdy ani neopouštěl.
 Mezi časté a oblíbené činnosti dozorců patřily i sexuální praktiky prováděné na vězních. Byla to příjemná zábava nejen pro nás, ale někdy i pro ně. Také jsem občas tyto aktivity provozovala, obzvlášť pokud se mi některý z mých svěřenců dost líbil. Tedy až do dne, kdy jsem dostala na starost jeho. Od té doby jsem mívala sex výhradně s ním.
 Nikdy jsem se ho nezeptala na jméno, ani jakým činem se provinil. Nezajímalo mě, odkud pochází a kdo to vůbec je, a jeho spisy jsem nečetla. Nevěděla jsem o něm prakticky nic, ale i přesto mě k němu něco hrozně táhlo. Nedokázala bych mu ublížit, ani kdyby mě k tomu ostatní nutili pod výhrůžkou smrti.