Cizinka

Francie 1356
 Mariette Burgundská se zavrtěla na sedadle v kočáře, v němž právě uháněla vstříc svému rodnému domovu. Po hodinách strnulé pozice měla již pěkně ztuhlé kosti a také klouby ji bolely. Vždyť jeli téměř bez přestání, skoro nikde za celou dobu nezastavili. Mariette se nemohla dočkat, až konečně dorazí domů do Nevers, do jejich teplého panství.
 Na mladou dívku byla Mariette po tak dlouhé cestě pořádně unavená. Navíc cestovala zcela sama, nikdo kromě kočího v kočáře nebyl. Už několik dní se takhle trmáceli. Jeli až z Prahy, kde tato mladá dáma byla dána na výchovu na český dvůr.
 Tehdy byla ještě dítětem, když opouštěla svou rodnou Francii. Od té doby se domů nikdy nevrátila, až teď. Konečně byla dospělá a vzdělaná. V Čechách se naučila vše, co by mladá šlechtična měla znát a umět. Ani jazyky jí nebyly cizí – musela ovládat jak svou rodnou francouzštinu, tak i češtinu a učila se i latinsky a italsky.
 Mariette si povzdechla a zamrkala svýma sytě modrýma očima. Vyhlédla ven z okénka a zjistila, že každou chvílí bude svítat. Téměř celou noc nikde nezastavili, neboť se již blížili domů. Koně byli sice také velmi utahaní a vyčerpaní, ale v posledním hostinci, ve kterém nocovali, si snad dostatečně odpočinuli, aby zvládli cestu až do Nevers.
 Dívce bylo sotva devatenáct let, na svůj věk příliš odvážná a vůbec ji netrápilo, že podniká tak dalekou cestu sama. Nedávno dostala od své rodiny dopis, aby se vrátila domů, tak se teď těšila, až konečně po těch letech uvidí své blízké. Proč pro ni poslali právě v tuto dobu? říkala si. Ale hlavně že už bude brzy zase s rodinou.
 V Čechách se Mariette neměla vůbec špatně, ba naopak. Prahu si velice oblíbila a jen nerada se loučila se svými přáteli, které tam poznala. Na své rodiče si matně vzpomínala, uvažovala, jací asi jsou? Vždyť je naposledy viděla, když jí bylo asi šest let.
 Ačkoliv byla Francouzka, považovala se více za Češku, jelikož většinu svého života prožila právě v Českém království.
 Na sobě měla krásné lněné tmavě modré šaty s dlouhými rukávy, přes ně teplou zelenou tuniku opásanou páskem. Světle hnědé vlasy se jí rozprostíraly po ramenou a volně spadaly dolů k jejímu štíhlému pasu.
 Mariettinu mysl ovládly myšlenky na její přijetí v Nevers. Jaké bude její uvítání? Jak ji rodina i sloužící přijmou? A co její dva starší bratři, Gilles a Nolwen? Oba již vyrostli, z pohledného Gillese se stal rytíř ve službách krále Jana II. a Nolwen se mezitím oženil s krásnou hraběnkou Gladys z Blois.

 Slunce svítilo již vysoko na obloze, když kočár s Mariettou vjížel do Nevers. Na toto město měla jen mlhavé vzpomínky z doby, kdy tu vyrůstala. Projeli kolem tržnice, náměstí a několika měšťanských domků, než se dostali na vyježděnou silnici vedoucí hore k pevnosti.
 Mariette již z dálky viděla věže hradu, a když se přiblížili, spatřila i zvedající se padací bránu. Její příjezd na panství již očekávali. Mariette se napětím rozbušilo srdce. Konečně byla doma.
 Kočár vjel bránou na nádvoří, kde se již sbíhali zvědavé tváře sloužících i poddaných. Všichni chtěli vidět dceru hradního pána, která dospěla v cizině.
 Kočí seskočil z kozlíku a přiběhl otevřít dvířka kočáru, aby mohla dívka vystoupit. Přihlížející se zatajeným dechem vyčkávali, dokud se před nimi neobjevila mladá dáma. Mnoho postávajících mužů zalapalo po dechu nad Mariettinou krásou. Byla opravdu okouzlující.
 „Mariette!“ uslyšela příjemný mužský hlas. Otočila se tím směrem a všimla si, jak se k ní snaží kdosi procpat davem.
 Stanul před ní vysoký světlovlasý muž se zářicíma očima a už dívku srdečně objímal. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kdo tím dotyčným je.
 „Gillesi? Jsi to ty?“
 „Kdo jiný než já by to tak mohl být!“ usmál se a neustále tiskl Mariette k sobě. „Tolik jsi mi chyběla! A nejen mně! Všichni jsou rádi, že ses konečně vrátila domů.“
 Mariette musela svého bratra odstrčit, jinak by ji umačkal. Podívala se mu do očí a na tváři se jí objevil laskavý úsměv.
 Gilles měl na sobě béžové kalhoty s bílou košilí a tmavým kabátcem a u pasu se mu leskl jeho meč, který odkládal jen zřídkakdy. Jako rytíř musel být vždy připraven k boji.
 „A co ostatní? Kde jsou?“ zajímalo Mariettu, kterou trápilo, že ji nikdo jiný už nepřišel přivítat.
 „Neboj se, otec i matka tě čekají v sále.“
 „A Nolwen?“
 „Ten žije s Gladys v jižní Francii, dostal tam nějakou půdu. Ale slíbil, že se za námi brzy přijede podívat, také se tě nemůže dočkat.“
 Vevnitř hradu to vypadalo naprosto kouzelně. Chladné kamenné zdi byly mohutné a strop tak vysoký, že se Mariette při pohledu na něj málem zatočila hlava. Na stěnách visely ručně malované obrazy převážně s portréty členů rodu Burgundů.
 Gilles za doprovodu několika pážat dovedl Mariette dlouhou chodbou až do velkého hradního sálu. Všichni, co zde byli, ji nadšeně vítali. Její tety, strýcové, bratranci i sestřenice – a to jak vlastní, tak i ti vzdálení. Většina z nich se musela Mariettě představit, neboť si již skoro nepamatovala tváře členů rodiny. A až úplně na samém konci místnosti stál hrabě s hraběnkou, její rodiče. Mariette k nim přistoupila a padla jim kolem krku.
 „Tys ale vyrostla, děvče!“ vydechla její matka a prohlédla si ji od hlavy až k patě.
 Přivítání bylo velkolepější, než si myslela. Všichni měli z jejího návratu obrovskou radost. Pak jí ukázali její komnata, kde jí donesli zavazadla a Mariette se mohla zabydlet. Večer se konala hostina na její počest.
 Poté, co všichni opustili sál, v němž zůstali už jen hrabě, hraběnka, Gilles a Mariette, se pán hradu postavil a pravil ke své dceři: „Určitě jsi již po tak dlouhé cestě unavená. Jdi se vyspat, ráno s tebou musíme probrat důležité věci.“
 „Jaké věci?“ divila se Mariette.
 „To se dozvíš až zítra, dnes tě s tím už nebudeme zatěžovat. To je také důvodem, proč jsme chtěli, aby ses co nejdříve vrátila domů.“
 Mariette byla opravdu již velice ospalá a nemohla se dočkat, až konečně ulehne do teplé postele, proto se raději na víc nevyptávala a rozhodla se, že ať je to cokoliv, počká to do dalšího dne.