Ve znamení kordu 1

Kapitola 1

 Všechny cesty do Paříže byly přeplněné kočáry i lidmi. Spousta lidí, ať už šlechticů nebo chudých obyvatel, se stěhovala z venkova do hlavního města, myslíce si, že se jim jejich život zlepší. Naopak někteří zase utíkali z tohoto města do vesnic. Psal se květen roku 1787. V této době byl život ve Francii těžký.
 I z vesničky Saint-Méry pomalu přijížděl jeden černý kočár s pěti cestujícími. Mezi nimi byl i mladý sedmadvacetiletý spisovatel neúspěšných románů, který se rozhodl změnit svůj život. Chtěl své štěstí zkusit právě v Paříži. Ostatní cestující neznal. Jmenoval se Benoit Crozier. Vedle něj seděl starší pán s hůlkou a naproti nim smutně se tvářící tříčlenná rodinka. Nikdo z nich celou cestu nepromluvil, jen zasmušile pokukovali jeden po druhém. Nevěděli, co je čeká, až kočár zastaví a oni budou muset vystoupit a začít žít v úplně novém městě, ve kterém ještě nikdy nebyli.
 Benoit se otočil na stranu a pozoroval z okýnka okolí. Sledoval míjející se stromy i cestu, po které právě jeli. Semtam se kočár zakymácel a nadskočil, když se jeho kola dostala na nerovný povrch nebo když zatáčeli. Nejeli moc rychle, proto se jim cesta dlouho táhla. Všichni v kočáře byli již unavení. Slunce pomalu zapadalo a oni se čím dál víc přibližovali k Paříži. Konečně byli už blízko. Za chvíli by měli dojet do města. Benoit zavřel oči, chtěl si trochu odpočinout ještě dokud může. Možná na malý okamžik usnul, ale probralo jej prudké zastavení kočáru.
 Mladý spisovatel vykoukl z okna. Jeho modrým očím se naskytl pohled na prostředí, jaké dosud neviděl. Nikdy nebyl v žádném městě, nikdy neodešel ze své rodné vesnice. Paříž byla vskutku krásná. Vystoupil z vozu a rozhlédl se. Stáli na příjezdové cestě blízko jednoho z měšťanských domů, kterých zde bylo plno. Vznešenější lidé se procházeli kolem břehu Seiny, ti chudí se krčili u rohů budov či pod podloubím jakéhosi domu. Občas kolem projel nějaký kočár, jak šlechtický, tak i cestovní. Také zde bylo několik zlodějů, kteří pobíhali z jednoho místa na druhé a strážníci se je snažili chytit, ale marně. Kousek opodál, na mostě, stálo či sedělo pár chudých lidí, kteří hráli na nějaký hudební nástroj – nejčastěji na flétnu nebo housle, a další při tom zpívali. Život v Paříži nebude zřejmě tak snadný, jak si Benoit původně myslel.
 Kočí předal Benoitovi i ostatním cestujícím jejich zavazadla, rozloučil se a zase někam odjel. Najednou zůstal Benoit sám. Úplně sám v cizím neznámém městě. Neměl ani žádný plán, co bude dělat. Ale rozhodl se, že se nejdřív musí podívat po nějakém malém a levném bytečku, kde by mohl žít. Tenhle slušně oblečený spisovatel s černými delšími vlasy svázanými hnědou stužkou se vydal neznámo kam po cestě, na které zrovna stál.
 Ocitl se na jednom z mostů, které se táhly nad řekou Seinou. Přešel k zábradlí a užíval si krásný pohled na čirou řeku, po které pluly menší i větší loďky. Najednou dostal spoustu nápadů do svých románů. Tohle město jej bude inspirovat při psaní dalších knih. Benoit zadoufal, že zde, v Paříži, budou mít jeho příběhy konečně úspěch, že tady najde to, co celou tu dobu hledal. V Saint-Méry, v jeho rodné vsi, vydal sice pár knih, ale lidé je skoro nečetli ani nekupovali. Všichni tam byli chudí, dost vesničanů ani číst neumělo a kupovat zbytečné knihy se nikomu nechtělo. I Benoitův vydavatel na tom nebyl zrovna nejlíp, proto Croziera vyhodil. Řekl mu, že v této době nemá šanci být úspěšný a ať se věnuje raději něčemu jinému. Nebo ať to zkusí jinde. Benoitovi ale nezáleželo na ničem jiném než se stát spisovatelem. Úspěšným spisovatelem. Mohl se stát kovářem, stejně jako jeho otec, ale to nechtěl. Nepřál si nic jiného než psát. Proto se rozhodl, že odjede do největšího města ve Francii. Pokud by měl někde nějakou šanci na úspěch, tak to bude jedině tady.
 Pomalu postupoval podél zábradlí a sledoval všechno kolem – klidnou Seinu, projíždějící kočáry, nádherné domy i procházející se lidi. Také vnímal mírně pofukující větřík i vůni čerstvě rozkvetlých květin. Věděl, že tohle prostředí je zcela odlišné od vesnice, ve které vyrůstal.
 Trvalo dlouho, než Benoit došel až na konec mostu. Až teď si uvědomil, že bude brzy tma a že by si měl raději pospíšit a najít si někde nějaký příbytek. Kochat se krásou Paříže může i zítra. Rychle se rozhlédl po okolí, aby zjistil, kde se právě ocitá a vydal se směrem, kterým viděl řadu jakýchsi vysokých domků. Přišel až k nim, zastavil se u toho nejbližšího a zabuchal na jeho dveře. Čekal. Z domu bylo cítit ponuré ticho. Notnou chvíli trvalo, než Benoit konečně uslyšel zvuky vycházející z domu, před kterým stál. Dveře se pomalu otevřely a v nich se objevil jeden shrbený plešatý stařec. Nedůvěřivě se zadíval na Benoita. Mlčel. Spisovatel si jej taky prohlédl a bylo mu jasné, že bude muset promluvit jako první. Odkašlal si.
 „Ehm... Mé jméno je Benoit Crozier. Právě jsem přijel do Paříže a rád bych si někde našel levný byt. Ehm... No... Poradil byste mi, kde bych mohl nějaký sehnat? Nebo jestli je v tomhle domě jeden volný...“
 „Není!“ odsekl bytný. „Zeptejte se o pár domů dál, zkuste dům číslo 23.“ Jen co to stařec dořekl, zabouchl dveře a zmizel někde v domě. Vypadalo to, že se chce Benoita co nejdříve zbavit. Ten jen pokrčil rameny a vydal se hledat dům, který mu stařec poradil.
 Obešel celé sídliště a až úplně na konci spatřil polorozpadlý čtyřpatrový domek, na němž taktak visela dvě čísla – 23. Benoit byl tou stavbou tak překvapen, že se chtěl vrátit zpět a zkusit to někde jinde. Ale řekl si, že by se tu mohl zeptat na nájem. Byl chudý a neměl mnoho peněz. A zdálo se, že byty v tomhle domě by mohly být snad nejlevnější v celé Paříži.
 Zblízka tenhle barák vypadal daleko hůře než předtím Benoit viděl. Vůbec se nehodil do tohoto prostředí, byl tak odlišný od ostatních domů. Dřevěnými polorozbitými dveřmi, které div že ještě držely v pantech, profukovalo dovnitř. Hlavně v zimě zde musí být hodně chladno. Ale ani to Benoita neodradilo a zaklepal. Nic. Žádný náznak ničeho, co by nasvědčovalo tomu, že by tady někdo žil. Zabuchal na dveře ještě víc.
 „Haló! Je tady někdo?“ zavolal.  Napřed se stále nikdo neozýval, ale pak Benoit uslyšel vrzání schodů a dveře se pozvolna pootevřely. Objevila se v nich hlava menší postarší paní a nevěřícně na Benoita koukala.
 „Kdo jste?“ otázala se.
 „Benoit Crozier. Máte tady prosím volný byt?“
 „Chcete se ubytovat v tomto domě? Jste si tím jistý?“
 „Naprosto. Před chvílí jsem přicestoval do Paříže a nemám kde bydlet. Myslím, že tenhle dům mi bude stačit, hlavně pokud je levný.“
 „Dobře, rozumím. Měsíční nájemné činí jeden frank. V celé Paříži byste nenašel levnější byt.“
 Paní bytná pustila Benoita dovnitř a zavřela dveře. „Víte, pane Croziere, do tohoto domu se mnoho lidí nestěhuje. Máme tu čtyři patra a na každém jsou dva byty. Já žiju tady v přízemí, nájemníci v patrech. Právě teď je obsazeno jen první patro a jeden byt ve druhém patře. Pojďte za mnou.“
 Bytná zavedla Benoita do druhého patra, kde se nacházel volný byt. Dveře do malé světničky už nebyly tolik poničené jako ty venkovní. Bytná je otevřela a Benoit mohl nahlédnout dovnitř. V jednom rohu místnosti stál prázdný stůl se dvěmi židlemi a naproti se v dalším rohu choulila nízká postel, vedle které se krčila menší skříňka s několika šuplíky. Tahle místnůstka byla oddělena zaprášeným červeným závěsem, za nímž se nacházela akorát komůrka.
 Benoit se otočil k bytné. „To všechny pokoje vypadají takto?“
 „Víceméně...“
 Crozier se nemusel rozmýšlet dlouho, hned se rozhodl, že si ten byt vezme. Byl pozdní večer a dnes by už nic lepšího rozhodně nenašel. Navíc byl utahaný po tak dlouhé cestě kočárem a byl rád, že si může konečně pořádně odpočinout. Od bytné si vyžádal několik svíček, aby zde nemusel trávit večery zcela ve tmě. Začal se trochu zabydlovat a vybalovat si věci. Než to dokončil, byla již tma a on pomalu neviděl ani na krok. Svíčku se mu zapalovat nechtělo, proto si šel raději lehnout a brzy usnul únavou.
 Benoita probudily až sluneční paprsky, které se dostaly dovnitř jediným oknem v jeho bytě. Bylo krásné sluneční ráno. Dnes jej čekal těžký den. Chtěl obejít všechna vydavatelství a najít si v některém z nich práci. Doufal, že mu někdo vydá jeho nejnovější román, který mu jeho předchozí vydavatel odmítl vydat, a o němž byl Benoit přesvědčen, že se mu povedl. Vzal si své sešity, do kterých román zapisoval a vydal se pryč z domu. Namířil si to přímo ke středu Paříže.
 Cestou se zastavoval a sledoval okolní domy, cesty, stromy, obchody i tržnice. Snažil se zapamatovat si, kudy šel. Potkával lidi z různých vrstev, jak vysoce postavené šlechtice, tak i chudý lid nebo obyčejné měšťany či studenty. Došel až na jakési náměstí s fontánkou uprostřed, ale dlouho se u ní nezastavil, na to bude čas později. Vedlo odsud plno menších cestiček. Nevěděl, kterou by se měl vydat, proto oslovil nejbližšího měšťana, aby mu poradil cestu. Zjistil, že jakési vydavatelství není zas tak daleko. Benoit odbočil do úzké uličky a po dlážděné cestičce dorazil až k nejlepšímu a nejznámějšímu vydavatelství ve Francii – k vydavatelství Livre. Benoit opatrně nakoukl dovnitř a pak vešel. Objevil se ve větší místnosti, ve které se nacházely kolem dokola samé knihy. Uprostřed stál stůl a za ním seděl nejspíš vydavatel Livru.
 „Co si přejete, pane...“
 „Jsem Benoit Crozier, spisovatel.“
 „Co si přejete, pane Croziere?“
 Benoit přešel ke stolu a položil na něj své sešity. „Rád bych, kdybyste mi vydal tenhle román. Bylo by to možné?“
 „No... Ano, myslím že ano. Podívám se na to.“ Vydavatel si vzal do ruky Benoitovy poznámky a zalistoval jimi. Na chvíli se začetl, ale pak sešit zase zavřel a vrátil Crozierovi. „Promiňte, pane, je mi líto, ale tohle vydat bohužel nemůžeme.“
 „Proč ne?!“
 „Řeknu vám to na rovinu. Není to dobré. Máme tu mnoho lepších spisovatelů a tohle by tady určitě nemělo úspěch.“
 „To snad... A nevíte, kde bych to mohl nechat vydat?“ zeptal se zdrcený Benoit.
 „No... Mohl byste zkusit ještě vydavatelství Lumiére, je to asi o pět ulic dál, směrem ke středu města. A pokud vás nevezmou ani tam, tak v Paříži asi nebudete mít šanci uplatnit se jako spisovatel.“
 Benoit našel vydavatelství Lumiére v jedné zapadlé uličce. Už od pohledu bylo znát, že je to chudé malé vydavatelství, které přijme lecjakého spisovatele. Crozier vstoupil dovnitř. Opět tu ležela spousta knih, ale už ne tolik jako v Livru. Celá místnost chátrala. Kdesi v rohu Benoit uviděl malého vydavatele, jak se probírá knihami.
 „Prosím, pane...“ chtěl na sebe upozornit. Když si jej vydavatel Lumiéru všiml, pokračoval: „Jmenuji se Benoit Crozier a byl bych velmi rád, kdybyste se stal mým vydavatelem.“ Když domluvil, podal muži svůj román.
 „No... Není to sice špatný, ale takový příběh nemůže ve Francii zaujmout mnoho lidí,“ pravil vydavatel, když si poznámky trochu pročetl. „Je mi líto.“
 Zasmušile se tvářící Benoit si vzal své sešity zpět a rychle se z vydavatelství vytratil. Byl si tak jistý, že tentokrát uspěje! Opravdu si myslel, že v Paříži bude mít šanci vydat svůj román, na který byl tak hrdý. Teď už vážně nevěděl, co si počít. Zkusit to u dalšího vydavatelství? Nebo se rovnou vzdát? Mířil dál ke středu města. Byl naprosto zoufalý a hluboce ponořen do svých myšlenek, že skoro ani nevnímal své okolí. Vše mu bylo už jedno, na ničem mu nezáleželo. Ne dokud nenajde někoho, kdo by mu vydal ten zatracený román!
 Dostal se na další náměstí, které bylo o dost větší než to první. Náměstí Trůnu. Uprostřed něj čněla jakási obrovská socha a kolem dokola byly postaveny lavičky. Po stranách okolo náměstí stály různé obchody, krámky a budovy. Benoit usedl na malou zídku, co byla poblíž místa, na kterém právě stál. Už nemohl dál, nohy ho bolely a byl z toho všeho unaven. Potřeboval si odpočinout.
 Prohlížel si okolní budovy, pohledem zkoumal, co všechno se zde nachází. Všiml si pekařství, cukrářství, malířství, obuvnictví, prodejny šatů i hračkářství. Bylo tady vše, co člověk mohl potřebovat. A až úplně na konci řady spatřil budovu redakce novin s názvem Journal de Paris.
 Noviny? pomyslel si a jeho mysl naplnila opět špetka naděje. Vstal a rychle přešel až k vyhlédnuté budově, aby si ji lépe prohlédl. Rozhodl se. Když nemůže psát knihy, mohl by zkusit psát aspoň do novin. Otevřel dveře a vstoupil do budovy.